Tamron 12–20mm F2.8 recenze — Celý svět. A ještě kousek vedle.
Šestnáct milimetrů je širokých. Čtrnáct už je opravdu širokých. Ale dvanáct milimetrů na full frame?
To už je úplně jiný vesmír. Nový Tamron 12–20 mm F2.8 vás do něj vezme s konstantní světelností F2.8, překvapivě kompaktním tělem a výbavou, jakou jsme u Tamronu dosud neviděli.
Tamron 12–20 mm F2.8. Credit: Tamron.
Obecně na světě existují dva typy fotografů.
Normální fotografové přijedou na lokaci, rozhlédnou se, užijí si výhled a udělají pár fotografií jako civilizované lidské bytosti.
A pak jsou tu “ultraširokáči”.
Ti dorazí na stejné místo, podívají se na stejně nádhernou krajinu a vzápětí se začnou válet v blátě s myšlenkou ve smyslu: „Hmmm, co kdybych položil foťák deset centimetrů od tohohle kořenu a udělal z něj dominantní leading line?“
Protože širokoúhlá fotografie ve skutečnosti není o tom, jak toho do záběru nacpat co nejvíc. To je tak trochu začátečnická past. Je o tom jít blíž. Najít popředí, pracovat s liniemi, pohrát si s perspektivou a vytvořit hloubku, která z ploché fotografie udělá prostor.
Nová dvanáctdvacítka je objektiv vyrobený především pro tu druhou skupinu. Na full frame snímači už to není jen trochu širší objektiv. Je to jiný způsob vidění. Perspektiva je dramatičtější, vzdálenosti se natahují a všechno, co umístíte blízko přední čočky, začne v obraze hrát násobně větší roli.
Zároveň ale 12 mm nic neodpustí. Bez dobrého popředí a promyšlené kompozice můžete místo působivé krajiny snadno vyfotografovat jen spoustu prázdného prostoru a několik podezřele malých hor na obzoru.
A tentokrát nejde jen o další objektiv v nabídce.
Model A084 je prvním zástupcem nové kapitoly Tamronu. Přináší nový designový jazyk, výrazně propracovanější ovládání a dokonce i nový systém pojmenování objektivů.
V minulosti jsem se při představování nových Tamronů občas neubránil lehkému úšklebku, když přišla řada na zkratky typu Di III, VXD a další lehce „starwarsovská“ označení. Ta teď naštěstí z názvu mizí a zůstává jen to, co skutečně potřebujeme vědět: TAMRON 12–20 mm F2.8.
Jednodušší jméno a hezčí kabát jsou ale jen to první, čeho si všimnete. Pod nimi se skrývá úplně nová optická konstrukce, největší XGM člen, jaký kdy Tamron použil, vnitřní zoom, přehršel ovládacích prvků a jeden z nejzábavnějších objektivů, které jsem měl za poslední roky možnost otestovat.
Tentokrát jsem tuhle širokoúhlou bestii vzal prověřit do Tater. Tohle sklo je do terénu jako stvořené a přeci jen se nejlépe ukáže ve chvíli, kdy kolem vás fouká vichr, nonstop leje a na pořádnou fotku dostanete přibližně sedmnáct vteřin.
Tamron 12–20 mm F2.8 | 12 mm | F8 | Focus stacking z 5 snímků. Foto: Mike Stehlik.
Konstrukce a ergonomie
Při prvním pohledu je jasné, že Tamron nevyměnil jen font na krabici. Model 12–20 mm F2.8 jako první přichází s novým designovým jazykem nazvaným "Toned Profile Next". Dosavadní hladké, oblé tvary jsou pryč a vystřídal je hranatější, techničtější a celkově podstatně dospělejší vzhled.
Marketingové oddělení Tamronu jej popisuje jako „mechanický styl rezonující s preferencemi moderních uživatelů“, což je věta, u které mám trochu podezření, že vznikla během velmi dlouhé porady. V normální lidské řeči: nový objektiv vypadá moderněji, profesionálněji a hlavně mnohem zajímavěji než dosavadní generace.
Navzdory “extrémním” dvanácti milimetrům a konstantní světelnosti F2.8 přitom nejde o žádné optické těžítko. Varianta pro Sony E měří 119,3 mm a váží 570 gramů, verze pro Nikon Z je o dva milimetry delší a patnáct gramů těžší. Není to tedy drobeček, který byste si spletli s pevným dvacetičtyřmilimetrem, ale vzhledem k tomu, co všechno se uvnitř podařilo poskládat, zůstávají rozměry až překvapivě civilizované.
Přední části dominuje výrazně vypouklý XGM člen chráněný pevně integrovanou sluneční clonou. S průměrem přes 55 mm jde o největší XGM prvek, jaký kdy Tamron použil.
Pokrok ve výrobních technologiích umožnil umístit takhle velký asférický člen rovnou na první pozici. Díky tomu se daří držet pod kontrolou zkreslení i astigmatismus, aniž by z objektivu vyrostlo optické monstrum. Pro běžný filtrový závit tu pochopitelně nezbylo místo, Tamron proto integroval držák fóliových filtrů do zadní části bajonetu.
Optická konstrukce a rozmístění členů XGM, XLD, LD a lisovaných skleněných asférických členů.
Dvanáctdvacítka má vnitřní zoom, takže při změně ohniska nemění délku a její těžiště se posouvá jen minimálně. V terénu má tahle konstrukce ještě jednu příjemnou vlastnost: při otáčení zoomovacím prstencem nevysouvá tubus ven do deště, prachu a všeho dalšího, co se vám zrovna pokouší dostat do techniky.
Tělo je navíc důkladně utěsněné proti vlhkosti a prachu, včetně USB-C portu.
Rozmístění těsnění v konstrukci objektivu.
Ovládání nové generace
Ještě větší proměnou než samotný vzhled prošlo ovládání. Tamron býval v tomhle směru spíše střídmý, u dvanáctdvacítky má člověk chvíli pocit, že si omylem koupil objektiv i s kokpitem Boeingu.
První dojem ale trochu klame. Na nové ovládání si zvyknete velmi rychle. Rozložení dává smysl, jednotlivé přepínače mají příjemně jistý chod a ani při focení v noci jsem neměl problém okamžitě nahmatat přesně to, co jsem potřeboval.
Vedle zoomovacího a ostřicího prstence přibyl ještě třetí ovládací prstenec. U verze pro Sony E slouží přímo k nastavení clony, zatímco Nikon Z jej využívá jako programovatelný prstenec, kterému lze v menu fotoaparátu přiřadit například clonu nebo korekci expozice. U obou verzí lze přepínačem “Click ON/OFF” zvolit krokový chod s hmatovou odezvou nebo plynulé a tiché otáčení vhodnější pro video.
Sony navíc přidává Iris Lock, Nikon na jeho místě nabízí Control Lock.
A tím to zdaleka nekončí. Na tubusu najdeme přepínač AF/MF, dvojici tlačítek Focus Set, samostatný Custom Switch a zámky ostřicího prstence i zoomu.
USB-C konektor pak slouží k propojení s aplikací Tamron Lens Utility nebo k připojení Bluetooth adaptéru TAMRON-LINK. (Kompletní recenzi Tamron Link a Tamron Lens Utility najdete v samostatném článku.)
Přehled ovládacích prvků včetně rozdílů mezi verzemi pro Sony E a Nikon Z.
Pokud raději koukáte, než čtete, mrkněte na kompletní videorecenzi (dal jsem tam české titulky).
Obrazová kvalita
U objektivu, který na full frame začíná na 12 mm, drží světelnost F2.8 v celém rozsahu a přitom váží pouhých 570 gramů, člověk automaticky čeká, kdy se ozvou fyzikální zákony.
A ony se samozřejmě ozvou.
Jen podstatně tišeji, než byste čekali.
Protože opticky je dvanáctdvacítka opravdu povedená.
MTF grafy pro 12 a 20 mm při F2.8.
Na nejširších 12 mm podává objektiv už při plně otevřené cloně výborný výkon ve středu obrazu, je vážně krásně ostrý. Směrem ke krajům se ale situace začíná lehce komplikovat.
12 mm | F2.8 | Zaostřeno na střed — detail středu obrazu.
Když zaostřím na střed, tak rohy viditelně měknou… jenže nejsou jen tak “jednoduše” měkké…
12 mm | F2.8 | Zaostřeno na střed — detail rohu obrazu.
Protože když místo toho přeostřím přímo do rohu, najednou v něm dostanu mnohem víc detailů. Zato střed mi začne odcházet.
12 mm | F2.8 | Zaostřeno do rohu — detail rohu obrazu.
12 mm | F2.8 | Zaostřeno do rohu — detail středu obrazu.
To, co tady vidíme, je "field curvature", tedy zakřivení roviny ostrosti. Rovina ostrosti jednoduše není dokonale rovná.
Ale u dvanáctdvacítky to není náhoda. Tamron ji ladil především pro krajinu, astrofotografii a vzdálenější motivy. Zvažoval i přidání floating focus mechanismu, který by mohl zlepšit rovnoměrnost kresby na plochých motivech při focení zblízka. Jenže to znamená další pohyblivé optické skupiny. Více mechaniky, větší rozměry a větší hmotnost.
Takže ho nakonec záměrně vynechal.
A upřímně, u takového skla mi tenhle kompromis dává smysl.
Samozřejmě, jestli je vaším hlavním motivem dokonale rovná zeď, měli byste o tom vědět.
Ale v krajině… kde skoro nic neleží v jedné dokonale rovné rovině… jsem si toho při focení prakticky nevšiml…
12 mm | F2.8 | Ukázka ze skutečné scény.
Po přiclonění se rohy de facto “vyřeší” samy, neb kolem F8 větší hloubka ostrosti schová podstatnou část rozdílu a rohy už vypadají velmi slušně.
12 mm | F8 | Zaostřeno na střed — detail rohu obrazu.
Ne, nejsou úplně optical lab perfektní… ale pořád se bavíme o dvanácti milimetrech na full frame.
Tedy opět fyzika…
Na 20 mm se obraz začne trochu vyrovnávat. Střed je při F2.8 pořád velmi dobrý (i když o něco měkčí než na dvanácti). Rohy se ale drží lépe a někde kolem F5.6 až F8 už vypadá velmi dobře celé obrazové pole.
20 mm | F2.8 | Zaostřeno na střed — detail středu obrazu.
20 mm | F2.8 | Zaostřeno na střed — detail rohu obrazu.
20 mm | F8 | Zaostřeno na střed — detail středu obrazu.
20 mm | F8 | Zaostřeno na střed — detail rohu obrazu.
Tedy, suma sumárum… na 12 mm dostaneme ostřejší střed, na 20 mm rovnoměrnější kresbu.
Při reálném focení venku vypadají výborně oba konce.
Distorze
A pak tu máme něco, o čem ultraširokáče obvykle moc rády “nemluví”…
Rovné linie.
Na 12 mm je bez korekcí vidět soudkovitá distorze s trochu složitějším, téměř „knírkovým“ průběhem u krajů obrazu.
12 mm | Soudkovitá distorze bez korekce profilu objektivu.
Na 20 mm je distorze naopak podušková, je ale mírnější a ještě jednodušší na korekci.
20 mm | Podušková distorze bez korekce profilu objektivu.
Korekce profilu objektivu si ale s oběma poradí velmi dobře. Takže ano, distorze tam je. Ale na jeden klik zapnete korekci profilu v Lightroomu a dál už ji řešit nemusíte.
12 mm | Stejný záběr se zapnutou korekcí profilu objektivu.
Vinětace
Vinětace je o něco nápadnější. Hlavně na 12 mm při F2.8 jsou rohy řádně tmavé...
12 mm | F2.8 | Vinětace bez korekce profilu objektivu.
20 mm | F2.8 | Vinětace bez korekce profilu objektivu.
Jak ale přicloním, situace se okamžitě zlepšuje a na 20 mm už je vinětace znatelně mírnější. Korekce profilu objektivu si opět s většinou poradí okamžitě.
12 mm | F2.8 | Vinětace po zapnutí korekce profilu objektivu.
U běžného focení krajiny je mi lehká vinětace upřímně celkem jedno.
Pod hvězdami je to trochu jiné, protože zesvětlení tmavých rohů vytahuje také šum.
Ale k tomu se dostaneme později.
Chromatická aberace
Pokud chcete z objektivu schválně dostat barevné lemy, drobné tmavé listy proti světlé obloze jsou obvykle docela spolehlivý způsob, jak ho “nachytat na švestkách”.
20 mm | F2.8 | Listy proti světlé obloze při testování chromatické aberace.
Jenže tady toho moc není.
Jasně, trochu toho najdete, když se fakt snažíte, ale chromatická aberace je jinak velmi dobře potlačená. Žádné výrazné fialové nebo zelené obrysy. Nic, co by nás mělo trápit.
20 mm | F2.8 | Detail okraje listu ze stejného záběru.
Protisvětlo a hvězdičky
A protože jsme fyzikální zákony ještě dostatečně nepodráždili, pojďme se podívat, jak se chová XGM člen, když ho namíříme rovnou přímo do slunce.
A tohle bylo další příjemné překvapení.
Odolnost vůči odleskům je velmi dobrá, kontrast se drží a ghosting je dobře potlačený.
12 mm | F2.8 | Chování v přímém protisvětle.
A jasně, když najdu přesně ten správný úhel, pár odlesků samozřejmě vyrobit umím. Pořád je to ultraširokáč s obrovským vypouklým předním členem…
Detail odlesků při konkrétním úhlu vůči slunci.
Celkově se chová vážně překvapivě dobře.
Tamron tu používá AX Coating společně s BBAR-G2. Ať už s těmi vrstvami čarují jakkoliv, funguje to…
Po přiclonění navíc dvanáctilamelová clona vykresluje čisté dvanácticípé hvězdičky.
12 mm | F16 | Sluneční hvězda
Jsou sluneční hvězdy důvodem, proč si koupíte profesionální ultraširokoúhlý zoom? No asi ne... Ale pokud vás baví… tak tady jsou fakt celkem hezký…
Ostření zblízka
Tohle je ale asi moje nejoblíbenější fičura na celém objektivu.
Minimální ostřicí vzdálenost na 12 mm je osmnáct centimetrů. A to se měří od snímače. Od přední čočky jsem tedy přibližně pět centimetrů daleko.
Pět!
A právě tady začíná být dvanáct milimetrů naprosto božích! Díky perspektivnímu zkreslení může i drobná květina ovládnout celé popředí, zatímco za ní pořád zůstává vidět celý horský hřeben.
Tamron 12–20 mm F2.8 | 12 mm | Focus stacking ze 4 snímků. Foto: Mike Stehlik.
Dlouho jsem se s žádným sklem takhle dobře „nevyřádil“!
Autofokus
O autofokus se stará lineární motor VXD. Je ultra rychlý, ultra přesný a ultra tichý.
Ano, při focení krajin hora obvykle nikam neutíká, takže rychlost autofokusu není zrovna nejtěžší zkouška na světě…
Ale i při slabém světle ostří jistě a při natáčení jsou přechody krásně plynulé, s minimálním focus breathingem.
Teď trochu astra…
Pod hvězdami vás tenhle objektiv překvapí snad ještě víc…
Dvanáct milimetrů. F2.8… malý astro sen…
Tamron 12–20 mm F2.8 | 12 mm | Složeno ze 3 expozic — 2× F8 pro popředí a 1× F2.8 pro hvězdnou oblohu. Foto: Mike Stehlik.
U většiny světelných ultraširokáčů se při krajích záběru hvězdy začnou měnit v takové malé “racky”.
Tady je ale koma potlačená výborně. Hvězdy zůstávají čisté a krásně kulaté téměř až do úplných rohů.
12 mm | Detail hvězdné oblohy.
Přímo na samém kraji je patrné jen lehounké protažení. Ale tohle je opravdu výborný výsledek.
12 mm | Detail hvězd u samého kraje obrazu.
A ano, vinětace tam pořád je. Její korekce může do rohů vytáhnout trochu víc šumu, ale já tyhle části oblohy při úpravách obvykle stejně ztmavuju. Takže mě to v praxi nijak zvlášť netrápilo.
Když k tomu přidáte obrovský úhel záběru, F2.8, zámek ostření (zaostříte na hvězdy, ostření uzamknete a můžete s fotoaparátem manipulovat bez neustálého strachu, že si v absolutní tmě nechtěně rozhodíte nekonečno) a tělo, které budete opravdu ochotní nosit do hor, je to jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) ultraširokoúhlých zoomů, které jsou pro astrofotografii na trhu.
Největší kouzlo tohoto objektivu ale není v množství cool přepínačů ani v rychlosti autofokusu. Je v těch 12mm.
Rozdíl mezi 16 a 14 mm poznáte okamžitě. Přechod ze 14 na 12 mm ale není jen další drobný krok. Při práci s velmi blízkým popředím se perspektiva změní natolik, že začnete scénu hledat úplně jinak. Místo odstupování se přibližujete. Místo otázky, kolik krajiny dostanete do záběru, řešíte, co můžete dostat až k přední čočce.
Tady začíná být dvanáctdvacítka opravdu mimořádně návyková.
Tamron 12–20 mm F2.8 – klíčové specifikace
Model: A084 (A084S / A084Z)
Ohnisková vzdálenost: 12–20 mm
Světelnost: F2.8
Optická konstrukce: 17 členů ve 12 skupinách
Počet clonových lamel: 12
Minimální zaostřovací vzdálenost: 0,18 m při 12 mm / 0,28 m při 20 mm
Maximální poměr zvětšení: 1:5,8 / 1:9,1
Filtry: bez běžného filtrového závitu; integrovaný zadní držák fóliových filtrů
Optická stabilizace: ne
Hmotnost: 570 g (Sony E), 585 g (Nikon Z)
Délka: 119,3 mm (Sony E), 121,3 mm (Nikon Z)
Odolnost: utěsnění proti vlhkosti a prachu, fluorová povrchová úprava předního členu
Kompatibilita s TAMRON Lens Utility: aktualizace firmwaru a přizpůsobení funkcí objektivu
Verdikt
Tamron 12–20 mm F2.8 není univerzální objektiv pro každého. A ani se o to nesnaží.
Pokud hledáte jedno širokoúhlé sklo na cestování, reportáž i běžné fotografování, pravděpodobně vám bude praktičtější klasická 16-30 mm.
Dvacet milimetrů je na delším konci pořád hodně širokých, vypouklý přední člen neumožňuje použití běžných šroubovacích filtrů a úplné rohy obrazu nejsou za všech okolností dokonalé.
Jestli vás ale širokoúhlá fotografie láká a nestačí vám pouze „dostat toho do záběru víc“, potom je tahle dvanáctdvacítka něco pro vás.
Dvanáct milimetrů vás totiž donutí změnit způsob, jakým scénu hledáte. Přestanete ustupovat. Začnete se přibližovat. Místo dalšího krásného výhledu začnete hledat květinu, kámen, kořen nebo louži několik centimetrů před přední čočkou. A věci, kolem kterých byste s běžným objektivem možná jen prošli, se najednou mohou stát základem celé fotografie.
Právě v tom je jeho největší síla.
Ne v tom, kolik se toho vejde do záběru.
Ale v tom, co všechno s tím prostorem můžete udělat.
Tamron k tomu navíc přidal konstantní světelnost F2.8, výborně zvládnutou komu pro astro foto, rychlý a spolehlivý autofokus, mimořádně krátkou minimální ostřicí vzdálenost, vnitřní zoom, bohatou výbavu a tělo, které při 570 gramech budete s nadšením tahat i na vícedenní treky do hor.
Tamron 12–20 mm F2.8 | 12 mm | F11 | Focus stacking ze 4 snímků. Foto: Mike Stehlik.
Je to profesionální nástroj pro fotografy, kteří přesně vědí, proč potřebují dvanáct milimetrů. Opticky je výborný, byť ne úplně bez kompromisů.
Rozhodně za vás nevyřeší kompozici. Pokud před objektivem nic zajímavého není, dvanáct milimetrů vám pouze vytvoří opravdu velké množství ničeho.
Když mu ale dáte dobré popředí, správné světlo a trochu vlastní kreativity, dokáže vytvářet fotografie, které s "běžnou" šestnácttřicítkou jednoduše nevzniknou.
Pokud vás baví ultraširoká fotografie, blízká popředí a hrátky s perspektivou,
Tamron 12-20 mm F2.8 je dost možná objektiv, na který jste celou dobu čekali.
Jen počítejte s tím, že už se na krajinu možná nikdy nebudete dívat stejně.
Tak zase příště,
MS
- při nákupu na www.penta.cz a www.epenta.sk použijte kód MICHAL10 pro 10% slevu na objektivy Tamron, stativy, hlavy a příšlušenství 3 Legged Thing a světla/baterie/příslušenství Jupio ;o)
Komentáře